roky života

16.02.2018

Ani jsme se pořádně nerozloučili...Nebo jsme si mysleli, že ano. Ale ne. Prostě ne. Tolik času přišlo nazmar. Tolik krásných slov a vět. Tolik krásných okamžiků, zážitků a plánů.

Měli jsme se potkat dřív, zdá se mi...Ale dřív už to nešlo. Potkali jsme se v mládí, kdy ani jeden z nás nebyl schopen docenit sílu a intenzitu citů i myšlenek, které s námi smýkali ze strany na stranu. Trávili jsme spolu spousty času. Okukovali se v lavicích i na lavičkách i na rozích ulic. Radovali jsme se a zlobili v jeden den i jednu hodinu. Zas a znova...Jen proto aby to vše ukončila nová životní etapa...Další krok. Další kroky. Další city. Další a další a další. 

Pak záblesk setkání, které vyvolalo vše zpět. Nemohl jsem usínat bez toho, abych na Tebe nemyslel. Jen chvilku. Pak zas sbohem. Zdálo se, že na věky. Navždy. Napořád, nebo prostě na furt. A jak se lidé mýlí, tak jim život mýlení připomene. Spolehlivě. Citová vyprahlost obou nás přivedla zpět k sobě...


V situaci, ze které nebylo úniku. V situaci, kterou jsme ani jeden nechtěli. V situaci, která nás pohltila. Zcela a celé. S naprosto rozdílnými životy a představami o nich. Probudili jsme v sobě opět vše a nechali naplno vzplát pochodeň, která neměla nikdy uhasnout. Neměla. Kdo z nás chtěl pokračovat po prvním setkání? Kdo za to vůbec může? Za tohle všechno! Za šrámy na srdcích našich i ostatních? Za nenávratnou bolest, kterou jsme si působili svými setkáními a krásnými útržky od reality...Nebo to nebyla bolest? Jsme spolu? Nejsme! Byla to bolest. A stále je. Pokaždé, když čtu poslední věty...To nevadí prosím Tě :-) A máš se? Pokaždé, když se podívám na Tvoje fotky...Ano mám je. A mám se?


Nevím. Ani jeden z nás nemohl odejít...Nebo nechtěl? Krev není voda. A krev mé krve už vůbec ne...Ani jedna ani druhá. Voda teče a ubíhá stejně jako čas, který nám nenávratně měří stejným dílem. A když jej promarníme, jeho nemilosrdnost je absolutní a nevratná. Stejně jako osud. Zapomněla jsi na to vše, nebo máš jen strach? Jako já?


Ano, strach. Z nevyřčeného, nepoznaného, poznaného, chybějícího, ach tak moc chybějícího...
Ctnostné pocity odpovědnosti a zmítání mezi povinností, citem, smutkem a radostí jsou takřka každodenním chlebem. Proč žít jednoduše, když složitě je tak lákavé...Tolik myšlenek, tolik pohledů na Tvůj život, ve kterém jsem chvíli byl a teď jej z dálky vidím a sleduji...Přitom roky nejsou chvílí. Tehdy. Teď už ano. Pokoutně, potají šmíruji, šílený z možnosti přistižení... A s myšlenkami u Tebe...


Přijď číst zase příště. A ptáš-li se proč, tak proto. Protože jsi moje. Prostě moje!