roky života po čtvrté

02.03.2018

Co nás vůbec vedlo k tomu roztočit ten kolotoč? Měli jsme čím? Měli jsme proč? Nazveme to láska, nebo chtíč? Co růží zvou zváno jinak vonělo by stejně...


Stále poslouchám ty naše...Čtu ty naše...Dívám se na ty naše...Před očima Tebe. Tvůj úsměv, Tvé oči, Tvé vlasy, Tvá prsa...Tebe nahou, oddanou té chvíli pro kterou jsme žili. Nebo nežili...Spíš přežívali. Čekali, doufali, chtěli, toužili. Bez budoucnosti, bez vyhlídek, bez šance na záchranu, bez možnosti přežití. Bez ničeho.


Probíhání v okamžicích společných chvil, ukradených hodin, půldnů, minut na telefonech. Zpráv všude možně, ale hlavně tajně. Nejtajněji. Každé tajemství má svůj čas, každá nevěra své limity a každé srdce své hranice. 


Dnes jsem smutný. Chybí mi to. Paradoxně. Nejvíc asi ty. Logicky. Chladně. Poslouchám ji. A tečou mně slzy. Štěstí, nebo smutku?



Poslechni si ji se mnou...